Adolescenti. Živočišný druh s nosem u telefonu a životem v norách. Tak začíná reklama na jeden nejmenovaný obchodní řetězec. A vystihuje realitu nejedné domácnosti. Ale kdyby se to týkalo jen dospívajících…

Dva kluci sedí na hřišti na houpačkách a oba se netečně pohupují, jen natolik, aby zvládli usledovat obrazovku svého telefonu. Naproti na lavičce si právě dvě holčičky ve věku asi osmi let fotí selfie, nebo možná snapík. Obecně se všichni dorozumívají terminologií, kterou dospělí už jen těžko rozklíčují. 

Pokud jste rodič zhruba dítěte školou povinného, budete vědět o čem mluvím. Když se to narodilo, bylo to takové vaše roztomilé všecko. Opečovávali jste to, krmili výhradně bio a oblékali eko, cvičili s ním na fyzioterapii, chodili s ním na logopedii, zajišťovali mu nepřeberné množství podnětů – samozřejmě úměrně jeho věku, a poskytli mu množství montessori hraček, aby se dobře rozvíjelo, četli mu denně před spaním, tvořili s ním, pekli cukroví, beránka, malovali vajíčka a dlabali dýně, na vycházky chodili za každého počasí do lesů, luk a strání a skákali s ním do blátivých kaluží. Neopomněli jste návštěvy divadel, muzeí a galerií a obráželi kreativní workshopy, protože to za nás nebylo. Na filharmonii si zvyklo chodit v předškolním věku a zcestovalé bylo už v pěti. Naučili jste se kvůli němu hrát na housle i lyžovat, abyste mu byli dobrým vzorem, pořídili zvířátko, abyste ho vedli k zodpovědnosti. Prostě jste udělali všechno. Všechno, co jste mohli, abyste ho podpořili v jeho rozkvětu a představili mu všecky krásy světa…

A když se podíváte na své nadšené, zvídavé dítě teď, co vidíte? Obrazovku. Obrazovku, která mu zcela zakrývá tvář. Od rána do večera, při snídani, při čištění zubů, při chůzi. Jak se to stalo? Nevim.

Nebo? Pamatujete, jak jste mu na hranici vyčerpání pustili Krtečka v televizi nebo na tabletu? Občas jste ho při tříhodinovém čekání v ordinaci u lékaře nechali hrát na mobilu, protože jinak by už začalo voskovkami čmárat nudou po zdech? Jak jste ho nechali telefonovat s babičkou přes Skype? Byl to ten moment, ten začátek vašeho selhání?  Nabídli jste jmu digitální dudlík a váš potomek zůstal neomylně lapen. 

Jenže co s tím?

Naštěstí už rodiče nemusí být bezradní, jako ještě před deseti patnácti lety, kdy sami smartphony teprve objevovali a možná rizika si začali uvědomovat až s odstupem, když už jejich děcko dávnou ujíždělo na vlně digitálních technologií. Ono je to chytlavé, o tom žádná. Ale jde to se zastavit. Probrat to. Zkusit jinak. A takovým praktickým manuálem jak na to je knížka španělské autorky Alicie Banderas  Mluvte s nimi o tabletech, mobilech a sociálních sítích. A protože je to kniha oboustranná, nabízí průvodce nejen rodičům, ale i jejich dětem, vše v balení s výraznými ilustracemi Claudie Ranucci.

Přečtěte si ji raděj včas, ale lepší pozdě, nežli později.