Když jsem před lety na webu magazínu The New Yorker poprvé viděla slovní spojení „terapeutický únos“, chvíli jsem přemýšlela, jestli jsem zpět na hodině češtiny na gymnáziu a procvičuje se oxymóron čili protimluv – ohlušující ticho, horký sníh, výborná dršťková polévka…

Začetla jsem se víc a otevřel se přede mnou svět, o kterém jsem do té doby neměla tušení – průmysl péče o problematickou mládež v USA. Rodiče si nevědí rady s více či méně problematickým puberťákem, a tak (většinou v dobré víře) podepíšou papíry, jimiž se de facto vzdávají svých práv a předávají zodpovědnost za dítě do rukou organizace, která ho na pár měsíců odveze do lesů a pokusí se ho převychovat, samozřejmě za velmi slušný peníz. Pokud dítě nejde dobrovolně, pracovníci organizace ho se souhlasem rodičů unesou přímo z vlastního pokoje…

Četla jsem o dětech, na kterých tato „léčba“ zanechala trvalé stopy, o několika, které na zanedbání péče při ní doplatily životem; četla jsem o soudech, slyšení před Kongresem a pokusech systém alespoň částečně narovnat, nebo rodiče přinejmenším lépe informovat. Když jsem si pak našla knížku jedné z dívek, které takovou terapií prošly, memoár Stolen Elizabeth Gilpinové, bylo mi jasné, že bych tohle téma jejím prostřednictvím chtěla nabídnout i českým čtenářům.

Pro běžně vychovanou patnáctiletou dívku je samozřejmě trochu šokující vyfasovat najednou místo jména číslo a zjišťovat, co se žaludkem udělají rýže či fazole, když si je nesmíte uvařit (a to nesmíte, pokud si sami nerozděláte oheň pomocí klacíku a luku a nenapíšete deník, ve kterém se přiznáte ke všem svým hříchům, včetně těch, které jste ani nespáchali, hlavně aby tam zaznělo přesně to, co od vás instruktoři chtějí slyšet), či jaký rozměr v centimetrech má mít vykopaný důlek na exkrementy, protože za „nezahrabance“ jsou přísné tresty.

Jenže tady nejde o žádný skautský tábor. Mnohem děsivější je bezmoc, ztráta svobody, pocit, že člověka zradili či odvrhli vlastní rodiče, a také psychické ohýbání, které v lesích a později i v internátní škole stejné organizace Elizabeth zažívá. Každodenní režim i intenzivní workshopy by měly děti posílit a „navést na správnou cestu“, ale když jsem o nich četla, zažívala jsem spíš respekt ke každému, koho úplně duševně nezlomily nebo na dlouho nepoznamenaly. Asi není žádný div, že u mnoha Elizabethiných spolužáků se po návratu do normálního života žádný hvězdný restart neodehrál, naopak, jedním z podnětů, které Gilpinovou přiměly se ke zkušenostem podrobně vrátit a zpracovat je v podobě memoáru, byla sebevražda jedné z blízkých spolužaček.

Unesená tak pro mě vedle memoárů Vzdělaná od Tary Westoverové a Ve stínu hory od Silvie Vazquez-Lavado patří k dalším příběhům, které jsem k překladu vybírala se stejným záměrem: představit silnou ženskou postavu, která prožila něco nepopsatelného, a přesto našla sílu jít dál a skvěle napsaným vyprávěním o své zkušenosti se snažit proměnit svět.

Nejspíš budete taky váhat, jestli při čtení některých pasáží použít kapesníček, nebo vztekle praštit pěstí do stolu – protože „výborná dršťková polévka“ sice možná pro někoho protimluv není (tolik uznávám, byť neochotně), ale „terapeutický únos“ by jím měl být vždycky.