Pozoruju tu malou chlupatou kuličku. Je tak heboučký a ta jeho dlouhá ouška a roztomilý čumáček! „Ničeho se neboj, najdeme si k sobě cestu. Budu ti říkat Vildo, malý zajíčku.“

„Co bys chtěla k narozeninám? My se ti všichni bojíme kupovat dárky, protože strefit se ti do vkusu je opravdu těžké. A pak budeš brečet!“

„Prosím? Proč bych jako brečela, už jsem velká.“

„Vždycky brečíš, nebo to tak aspoň vypadá.“

„Nikdy nebrečím, jenom je mi líto, že mě moji nejbližší neznají natolik, aby věděli, co mě potěší, co se mi líbí. Co je tak těžkého na tom vybrat někomu dárek? Já poznám, co komu udělá radost, aniž by to dotyčný řekl nahlas.“

„Uuuaaa…“

„Dobře, dobře. Přála bych si nějaké zvířátko, třeba pejska.  Klidně i nějakého malého. Po Piškotovi se mi hrozně stýská,“ říkám s nadějí v hlase, žádné reakce se nedočkám. Ta na sebe ale nenechá dlouho čekat, pár týdnů nato slavím narozeniny a… v rukách mého přítele se choulí malá chlupatá kulička. Srdce mi divoce buší, až si myslím, že mi pukne štěstím. Tentokrát to opravdu vyšlo. Dostanu pejska, parťáka do nepohody – a pak to vidím… Není to pejsek, ale… malý ušáček. To je teda překvapení.

„Ale oni hrozně smrdí, ne?“ řeknu místo poděkování a ani se nesnažím skrývat zklamání. Já jsem přece chtěla pejska, ne králíka. On mě opravdu nikdy neposlouchá, vůbec mě nezná. Kdyby ano, přece by věděl, že mám ráda psy, ne králíky! Blížící se partnerskou katastrofu se partner snaží neobratně odvrátit.

„Říkala jsi přece, že si přeješ nějaké zvířátko. Podívej, jak je roztomilý. Nesmrdí a jinak ho všechno naučíme, králíčci jsou skvělí, a navíc ho vybírala Maruška (sestra, pozn. redakce) – “

„Výborně, naposledy, když vybírala nějaké zvíře, jsme museli deratizovat celý byt, protože přitáhla domů zablešené kotě se svrabem.“ V tu chvíli se mi chce opravdu brečet.

Nebudu bulet, jsem už velká, nejsem žádná rozmazlená princezna – trochu ano, ale co –,  hlavně to nedat na sobě znát.

Pozoruju tu malou chlupatou kuličku. Je tak heboučký a ta jeho dlouhá ouška a roztomilý čumáček! „Ničeho se neboj, najdeme si k sobě cestu. Budu ti říkat Vildo, malý zajíčku.“

Další den se svěřuju se svým neobvyklým dárkem v práci a kolegyně Ivanka hned začne jednat: „To ho ale musíte všechno naučit, máte nějaké informace, máte vybavení? Dnes se dají i králíčci vycvičit. Podívej, zrovna tu mám jednu knížku z německého nakladatelství o výcviku králíčků. Na, vezmi to k řediteli.“

„Vycvič si mazlíčka“, čtu nahlas a uznávám, že ten náš by opravdu výcvik potřeboval. Ačkoli to tak zpočátku nevypadalo, získal si mé srdce naplno, takže jsem ochotná tolerovat… no vše. Když on je ale opravdu hrozně roztomilý. Není na co čekat, pořídila jsem si klikr a další pomůcky a skutečně, pokroky se dostavily do pár měsíců. Vilda zvaný Zajíček se naučil chodit na záchůdek, nechal si ostříhat drápky a užili jsme si spoustu legrace. Zkoušeli jsme slalom a další zábavné hry.

„Skvělá kniha, podívám se po nějaké podobné, teď by to ale spíš chtělo něco o chovu,“ hlásím jakoby nic o něco později už jinému redakčnímu týmu. Kniha Vycvič si mazlíčka vyšla sice s dvouletým zpožděním, ale naštěstí se nelíbila jenom mně. Pokračování nic nebrání.

Za tu dobu se odehrála spousta změn, do naší malé smečky přibyl opravdový pejsek, hurá, ale na kamarádství se Zajdou Vildou to bohužel nevypadá. Začal se stranit i nás, už za námi neběhá tolik jako dříve, vysedává v kleci, žere pejskovy granule a nepustí nás do svého teritoria. A opravdu syčí? Co s tím?

Procházím poslední korektury chystané knížky Moji zakrslí ušáci – Vše o chovu malých chlupáčů a už vím, kde jsme udělali chybu. V duchu Zajíčkovi slibuju, že se polepšíme a napravíme všechny křivdy, které byť nevědomky utržil, když získal psího spolubydlícího.  Potřebuju si ale odpočinout – od Prahy, civilizace, od všeho. Jedeme na pár dní k mé milované sestřičce, ještě zabalit králíka a pejska a hurá pryč.

Jo, u sestry to Zajda Vilda nemá moc rád, tam platí přísná pravidla, ne jako doma. Přesto se mi zdá víc nesvůj než obvykle.

Jdu za přítelem a sdělím mu své obavy.

 Nic.

Jdu za sestrou ve stejné záležitosti.

 Nic.

Jak jako že mu nic není? Sedí pořád na jednom místě, za celý den se nepohne a v té knize Moji zakrslí ušáci, v té to přece psali, jak poznat, když vašeho chlupáčka něco trápí. Počkám na švagra a konečně někdo mé obavy sdílí. Je to rýma, pro králíky velmi nebezpečná záležitost, díkybohu je švagr veterinář a umí si s tím poradit.

Sestrou to začalo, u sestry to naštěstí nekončí. Kniha umí někdy zachránit život, doslova. A poučení pro mě? Neodepisujte své blízké, pokud vám neumí vybrat dárek. Dejte králíčkům šanci, tak jako já, a taky si jednoho pořiďte. Chytnou vás packou za srdíčko a už nepustí.