Sedím na posteli a mžourám k oknu, je půl druhé ráno a na parapetu stojí náš pes a teskně vyje. Už třetí den a noc po sobě. Kdo to má vydržet? pomyslím si.

Přemáhám touhu hodit po něm cokoli, jen aby ztichnul, chvilku zalituju rozhodnutí, že jsme ho před devíti lety nenechali podle doporučení útulku vykastrovat, ale únava je tak velká, že se zmůžu jen na to, abych houknul na svoji ženu: „Zítra jedeme do Adršpachu, tady v Praze hárají snad celý Vinohrady. Potřebuju dělat.“ Hanka se jen otočí na bok a myslí si svoje. Samozřejmě nespí, protože když Bruno začne toužit, nedá se dělat vůbec nic. Když mu věnujeme pozornost, jenom zmateně pobíhá a kvílí, když ho ignorujeme, vyje. A navíc je zřejmé, že čím je starší, tím je to horší. A tak nejméně třikrát do roka náš pes deset dnů nespí a nežere. Místo toho pelichá, dokáže si otevřít dveře zavřené na zámek, vyskočit z okna tři metry nad zemí, vylehávat za lijáku uprostřed silnice a vartovat spolu s dalšími podvraťáky tu u jedné, tu u druhé hárající fenky. V lepším případě. V tom horším pobíhá zmateně po okolí nebo se navzdory svému poměrně dobrému vychování rozhodne přeběhnout silnici zrovna ve chvíli, kdy je největší provoz…

Po dvou dnech chlácholení a soucitu s utrpením našeho zvířecího druha, jež je způsobené nenaplněnou touhou, se občas neovládnu a položím si řečnickou, ovšem tak jako tak pitomou otázku, zda by nám nebylo líp bez něho. Mohli bychom na dovolenou, bez ohledu na to, zda nám má psa kdo pohlídat, v parku bychom nemuseli ustavičně řešit problémy vyvolané jeho strachem, který překonává vyštěkáváním kdekoho a kdečeho. Rázem by bylo po výčitkách u veterináře, který mu už několikrát musel peroxidem vyvolat zvracení, protože ten jeliman zase sežral 70% čokoládu. Ženě by jako mávnutím kouzelného proutku zmizelo astma a s ním i alergie. A já bych nemusel stavět plot kolem domu, na který se už deset let chystám, ale nenacházím vůli se do toho pustit…

Jakmile mi tahle otázka bleskne znavenou myslí, jakmile si jen v duchu připustím tu možnou úlevu, nejradši bych si nafackoval. Okamžitě si totiž vybavím věty z knihy, kterou jsem vybral a přeložil pro naše nakladatelství a která představuje hold posledním dnům či hodinám, které člověk může strávit s pejskem odebírajícím se do psího nebe. A tak se knížka taky tak jmenuje: „Do psího nebe“. Jak naplněný má člověk život se psem po boku a jak těžké je loučení, když se jeho čas naplní, ví jen někdo, kdo už někdy psa pochoval. Život s ním je strašně krátký a žal nad jeho smrtí nekonečný, tvrdí autorka knihy Elli H. Radingerová, jejíž „Moudrost vlků“ nebo „Moudrost starých psů“ patří k nejlepším knihám věnovaným psovitým šelmám a jejich soužití s lidmi. A tak jako autorka provázela čtenáře někdy nesnadným životem se stárnoucím psem a snažila se ukázat, jak velkou moudrost nám šedivé čumáky přinášejí, tak se v knížce o posledních psích věcech logicky věnuje tomu, co musí nevyhnutelně přijít – skon, smrt, odchod… Říkejme tomu jakkoli, ale nikdy nebudeme dost připraveni na to, když zemře náš čtyřnohý kamarád, který s námi strávil patnáct let. Kniha Elli Radingerové je kniha o bolesti z loučení, o nutnosti akceptovat nevyhnutelné, ale také naději z nové radosti, když se otevře v srdci místo pro přijetí nového zvířecího parťáka. Ale na to ještě nejsem připraven.

Jakmile se rozední, odvlečeme Bruna do auta, kde obvykle po minutě jízdy ještě v Praze usne. Tentokrát ne. Tři hodiny se vrtí na zadní sedačce, poskakuje, snaží se dostat k nám dopředu a ustavičně kňourá. A najednou, jen pár kilometrů před Adršpachem, se uklidní a stočí do klubíčka. Chválabohu. Podíváme se na sebe s Hankou a usmějeme se. Uf. Bude klid. Zaparkujeme před domem, psa musím vzbudit. Z auta se mu nechce. Seskočí a… zarazí se. Zakloní hlavu, do chřípí nasaje vůně z povětří, zaštěká, rozběhne se a elegantně přeskočí plot k sousedům. Zpoza domu vyjde soused Pepa a trochu omluvně zahaleká: „Ahój, Tome, zapomněl jsem napsat, že Jessina začala hárat. Snad si toho Bruno nevšimne.“ Všiml. Ale já vím, že i když se nevyspíme, i když si nám budou lidé z poloviny vesnice stěžovat, že náš pes celou noc vyje, tak je to mnohem lepší, než když jednou nebude. A že se mám radovat i z toho, protože jak praví Elli Radingerová: Jednou budete litovat chvíle, kterou jste se svým psem chtěli strávit, ale nestrávili, budete litovat okamžiku, kdy jste dali přednost něčemu jinému. Třeba spánku. 

Tomáš Dimter, šéfredaktor